14.
Umělecké směry na přelomu 19. a 20. stol.
ve světové a české literatuře
1. přelom 19. a 20. století
2. hospodářské problémy, majetkové rozdíly, 2. průmyslové revoluce – objev elektřiny a spalovacích motorů, objevena radioaktivita, atom, umělá hnojiva, antibiotika, pásová výroba; TROJSPOLEK – 1882 (Německo, RU, Itálie), spolek DOHODA – 1907 (Británie, Francie, Rusko); 1. světová válka
3. malířství:
impresionismus – Charles Monet – Imprese, Nádraží Saint Lazare, Rouenská katedrála – ráno, v poledne, večer, August Renoir – Houpačka, Akt ozářený sluncem, Edgar Degas – Baletní škola; Manet, Slavíček;
symbolismus – Alfons Mucha, Jan Preisler
hudba:
impresionismus – Claudie Debussy – Faunovo odpoledne, dívka s vlasy jako
len; Suk, Novák
Symbolismus – umělecký směr poslední čtvrtiny 19.
století, pochází z Francie a šíří se i do jiných zemí. Usiloval o
vytvoření umění, které by proniklo k podstatě skutečnosti, a to
soustředěným vnímáním všemi smysly. Básník chce vyjádřit skutečnost náznakem –
symbolem. Konkrétní věci se stávají symbolem abstrakce. Symbolisté rozvinuli
básnickou obraznost, kladli důraz na hudebnost verše, uplatnili volný verš.
Impresionismus – umělecký směr, který pronikl do ostatního
umění z malířství. Umělcům jde o vystižený, zachycení prchavých dojmů,
nálad, okamžiků Náměty často čerpají z přírody.
Dekadence – úpadek, zalíbení v náladách sutku,
skepse, nudy, marnosti, opovržení životem, pocity rozkladu a smrti, únik
z reálného světa, který básníkům připadal těsný, úzký, nedokonalý, do
světa snů, k mystice – víra v nadpřirozený svět, v Boha.
V roce 1895 vyšel v časopise Rozhledy Manifest české
moderny (autor Machar, Šalda, Krejčí, Sova, Šlejhar, Březina, Mrštníkové). Odmítal politiku mladočechů
a přikláněl se k tzv. realistům. Představitelé České moderny manifestem
zároveň reagovali na konzervativní a umělecky neproduktivní literární tvorbu
ruchovců a lumírovců a nastolili otázku svobody jednotlivce v moderní
společnosti. Umělecké směry přichází z Francie a v české poezii se
objevují symbolistické básně, básně impresionistické, přichází směr civilismus,
vitalismus. Básníci tvoří anarchistické verše, verše dekadentní. Jsou vydávány
literární časopisy např. Moderní revue, Nový kult.
Josef Svatopluk Machar
Narodil se v Kolíně, studoval v Praze, potom pracoval ve Vídni, po první světové válce se dostal na místo generálního inspektora československé armády. Po odchodu z armády se zapojil do politiky – krajní pravice.
Confiteor – osobní
zpověď; poslání jeho poezie je být kritikem pravdivě zobrazit současnost
Čtyři knihy sonetů – umělecky
prohloubené, mezi verši se objevují tóny zklamání moderní civilizací, pocity
zbytečného člověka, potácejícího se mezi horečnou prací a nudou. Básně jsou
především psány jako osobní lyrika-
Tristium Vindibona
– básník působil jako redaktor ve
Vídni, kde se cítí být vyhnancem, kritizuje českou buržoazní politiku
Zde by měly kvést růže – kritika
měšťácké společnosti (neupřímnost, pokrytectví, zbabělost), špatné postavení
žen; b. Teta –
dialog tety a neteře, teta říká, jak se musí starat o domácnost a rodinu, když
se neteř ptá na nešťastný život a na manžela, tak ho hájí a snaží se vyvracet
některé pomluvy o něm, rozpláče se
Magdaléna – mladý Jiří
z bohaté rodiny potká v Praze prostitutku Lucy,
ve které spatří nějaký příběh a tak ji vykoupí a odveze k sobě na
maloměsto. Lidé je začínají ponižovat. Jiří chce dělat politiku, ale musí se
rozhodnout, jestli ji bude dělat bez Lucy, nebo ji
nebude dělat a Lucy mu zůstane. Lucy
ho má ráda, a tak se pro jeho úspěchy obětovala a utekla zpět.
Svědomí věků –
kritizuje reakční úlohu křesťanství a katolické církve.
Golgaty, Tritium Praga – politické, satirické a ironické básně.
Vídeň, Třicet roků, Vídeňské profily - fejetony
Otokar Březina
Hlavní představitel symbolismu v našem básnictví. Jeho tvorba vyrůstá z idealistického názoru, že existuje nadzemská skutečnost, která je podstatnější než skutečnost vnímaného světa. V navazování kontaktu s tímto duchovním světem spatřuje pak jedinou perspektivu člověka a lidstva.
Tajemné dálky – b. Moje matka – vzpomíná na matku, kterou
miloval, žila v bídě, chodila do kostelů, pracovitá, smrt přijala jako
vykoupení, mystika: vstává z hrobu a je se synem, hřeje ho to u srdce, ví,
že na něj nezapomene, proměnila se vě světlo,
v poslední sloce se již autor také cítí poměrně starý, symboly: cesta
života, strom času, prach stáří
Svítání na západě – b. Tys nešla – o konkrétní ženě, o životní
situaci, nějakou ženu určitě najde, ale nepřichází, věří alespoň
v solidaritu a přátelství mezi lidmi
Větry od pólu –
vyvrcholením oproštění od hmotného světa, je nejabstraktnější z jeho
tvorby. V mystickém tajemnu, kde splývá minulost s budoucností, láme
básník okovy, které ho poutaly k zemi. Je to sbírka, kde básník vyjevuje
velikost lásky, která sbližuje lidi a vyzývá je ke snášenlivosti.
Stavitelé chrámu – myšlenka
o nadčlověku, který se obětuje a tvoří pro druhé – chvála básníkům a umělcům
Ruce – píše o
přátelství mezi lidmi a národy
Hudba pramenů, Skryté dějiny - eseje
František Xaver Šalda
Největší český literární kritik, publicista, prozaik, básník, dramatik, esejista, profesor na UK v Praze. Uměl výborně francouzsky, anglicky a německy. Otázkám výtvarného umění, literatury, kultury i politiky se věnoval v časopisech Volné směry, Novina, Česká kultura. Od roku 1925 vydával časopis pro kritiku umění Tvorba, v letech 1928 – 1937 Šaldův zápisník. Ve svém literárním hledání dramatické zkratky dopěl ke kultivovanému a zhutněnému vyjádření. Svou literárně-kritickou činnosti ovlivňoval vývoj českého písemnictví a kulturního života od 90. let 19. stol. do 30. let 20. stol. Dokázal předvídat vývoj uměleckých směrů, který ztotožnil s předjímáním budoucnosti a duchovního pokroku společnosti.
Boje o zítřek – syntetické
eseje, poznamenané vitalismem, ale částečně i sociálním a etickým zřetelem.
Jsou to úvahy o umění, o jeho postavení v životě člověka, o tom, že umění
má vychovávat a umožňovat intenzivní prožitky.
Duše a dílo – soubor
domácích a cizích literárních portrétů seskupených kolem problematiky
romantismu. Patří sem medailony Máchy, Němcové, Vrchlického, Sovy, Březiny, Ibsela a dalších.
Antonín Sova
Studoval práva, úředník Městské knihovny v Praze, později se stal jejím ředitelem. Jeho básnické sbírky přecházejí od impresionismu k symbolismu, dekadenci.
Květy intimních nálad –
subjektivní, reflexivní lyrika, impresionistické zobrazení skutečnosti
Realistické sloky – dopad
velkoměstské civilizace na nejchudší vrstvy, soucítění, odpor ke společnosti
Z mého kraje – přírodní
lyrika, subjektivní, melancholie, smutek, iluze, melodický verš
Soucit a vzdor – soucit
– s ponižovanými, vzdor – proti společnosti
Vybouřené smutky – převážně
politická lyrika
Údobí nového království – symbolistická sbírka, loučí se se svojí
dosavadní tvorbou, život vnímá smysly, prvky milostné lyriky
Krvácející bratrství, Jasné vidění – tyto dvě sbírky zaznamenávají rozpory v Sovově tvorbě
Básníkovo jaro, Básně nesobeckého srdce, Naděje a bolesti, Drsná
láska – v závěru života se
Sova vrací k přírodě a k osobním prožitkům.
Dobrodružství odvahy, Zpěvy domova, Zlomená duše
Karel Hlaváček
Pocházel z velmi chudé rodiny a byl pokládán za jeden z nejvýraznějších talentů.
Sokolské
sonety – krása a radost ze života
Mstivá
kantiléna, Pozdě k ránu –
dekadentní sbírky
Z pozůstalosti
– melodické básně podobné zvuku
hoboje
Předchůdce byl E. A. Poe.
Francie –
„prokletí básníci“
Charles Baudelaire
Symbolista, bohém. Měl milostný vztah s ženou, která byla inspirací řady jeho básní.
Květy zla – hledá
krásu v ošklivosti; b. Zdechlina – obraz rozkladu a hniloby, Vztahy – příroda působí na jeho smysly, Co povíš večer dnes – pocity osamělosti překonává básník
tvůrčí činností
Intimní deník, Malé básně v próze, Umělé ráje
Jean Artur Rimbaud
Svá díla napsal mezi 16. a 20. rokem života. V jeho tvorbě se odráží jeho dětství – nenáviděl svou despotickou matku. V díle vyjadřuje touhu po svobodě-Vliv na něj měl Verlaine, s nímž prožíval bouřlivý přátelský (možná milenecký) vztah. Zbytek života se živil obchodem a cestováním. Poezie – bezprostřednost, spontánnost, metafory; sonety.
Iluminace – vydal bez Rimbaudova vědomí Verlaine.
Opilý koráb – symbol
básníka bloudícího ve vichřici, neotřelé metafory, výrazná obrazovost,
fantazie.
Mé bohémství – oslava
volného nevázaného života v souladu s přírodou, v níž nachází
inspiraci pro své verše.
Paul Verlaine
Pocházel ze spořádané rodiny, ale bohém (alkohol, Rimbaud, kterého postřelil a za to byl uvězněn). Zachycuje citové a náladové odstíny okamžiku, verše se vzdáleně vtahují k tématu, důraz klade na rytmus a melodii, poezie má být hudbou. Nálady napovídá náznakem slov.
Píseň beze slov – sbírka;
klade důraz na hudebnost verše, melodičnost
Anglie
Oscar Wilde
Studoval na Oxfordu, bohém, nápadný, vtipný. Obviněn z homosexuality, odsouzen, vězení. Zemřel 1900 v Paříži.
Šťastný
princ – zlatá socha s očima
ze safírů, je symbolem města, řeší problémy. Vlaštovka na popud sochy vydloubne
jedho oko, aby ho donesla matce, které stůně dítě.
Mladíkovi je zima a má hlad, holčičce spadnou sirky do bláta, vlaštovka má
vytrhnout další oko, rozhodne se zůstat napořád, má sloupávat zlato ze sochy,
umírá zimou a spade soše k nohám, princ je zlomen neštěstím.
Jak je
důležité míti Filipa – divadelní
hra
Ideální
manžel, Obraz Doriana Graye
USA
Walt Whitman
Stébla
trávy – b. O sobě zpívám – je člověkem radostným,
svobodným, podle zákonů božích, váží si každého člověka, volný verš, bez
básnických ozdob, pouze zvukové ozdoby
Německo
Rainer Maria Rilke
Kniha
hodin, Nové básně, Sonety Orfeovi
Belgie
Émile Vergaeren
Chapadlovitá
města
Rusko
Alexandr Alexandrovi Blok
Verše o
krásné dámě, Dvanáct